Sophiiny volby programového týmu

Pamatujete na ten film, ve kterém Meryl Streep dala nacistům dítě, které měla nejmíň ráda? Ano, byla to Sophiina volba. Podobnou nesnadnou volbou je i výběr toho, co v programu Mezipater upřednostit na úkor něčeho jiného. Proto mezipaterní blog požádal členy programového týmu, aby se ještě před festivalem podělili o to, co je osobně nejvíc zasáhlo a v čem se nejvíc viděli. Abyste se mohli inspirovat. Programová Liga vyoutovaných vás právě provádí letošní filmovou nabídkou!

Lucia Kajánková, programová ředitelka

Film Patrice Chéreaua Ti, kteří mě mají rádi, pojedou vlakem je jeden z mých vůbec nejmilovanějších filmů, které jsem kdy viděla. Ještě po šesti letech si živě vybavuji ten intenzivní pocit naprostého okouzlení z toho, že existuje dokonalost – a absolutní cinéma (umocněna také na mezipaterním promítaní tím, že jsme přivezli původní 35milimetrovou kopii). A vzhledem k našemu tématu plánuji, že si od Jeana-Baptista vypůjčím jeho poslední větu, a až umřu, tak budu chtít, aby ti co mne milovali, jeli vlakem…

Každý rok si se svými dramaturgy stěžuji, až zoufám, že vzniká málo lesbických filmů. Z toho mála je ještě méně snímků dost dobrých pro naše rozmazlené oči a uši. A i z těch, které shledáme povedenými, je jen pár skutečně originálních v tom, jaký příběh vyprávějí. Dívka u mých dveří je takový film – variace na klasický western, v němž mladá policistka přijíždí jako nová „šerifka“ do zkaženého města. Netušíte, kam vás její příběh zavede, a vychutnáváte si zneklidňující houstnoucí atmosféru i brilantní herectví vycházející korejské hvězdy Bae Doo-na i Kim Sae-ron jako její nebezpečné chráňenkyně.

Mám to štěstí znát se s Monikou Treut, královnou punku a živoucí legendou queer kinematografie (její úžasně drzý a originální film Virgin Machine byl první, který jsem viděla coby studentka filmové vědy pár týdnu po příjezdu do Prahy ze slovenského zapadákova). Na letošním Berlinale sme spolu seděli v obskurním baru (který byl široko-daleko jediný, kde se mohlo kouřit uvnitř, což sme ocenili obě) a Monika mi vyprávěla o svém novém filmu, který právě dokončila. A ptala se, jestli se taky v Čechách opakuje německé klišé, že holky, co mají rády koně, jsou často lesby, respektive že lesby často ke koním inklinují. Moničin nový film O holkách a koních je nádherné vyprávění o dospívání, přátelství a lásce. Víc neřeknu, přijďte. Bonus pro pražské divačky a diváky: Monika bude v Praze na projekci a to si nechcete nechat ujít, ať je váš vztah ke koním či lesbám jakýkoliv.

Šárka Veselá, programmerka

Jsem nadšená z celé naší retrospektivy Přežijí jen milenci. Nejvíc se ale těším, že uvidím na plátně Nebeská stvoření – pro mě absolutně srdeční záležitost, ve které je všechno.

Dalším filmem je venezuelský film Příšerný vlasy o touze devítiletého kluka, která je zrovna teď primárně namířená na zkrocení jeho kudrnatých vlasů. To pro matku jednoznačně znamená, že je gay. Film, který vám asi skvělou náladu nezaručí, ale který stojí za to vidět.

Ačkoliv se neřadím k zarytým fanynkám Xaviera Dolana, jeho předposlední film Tom na farmě je vizuálně podmanivá žánrovka, která si mě absolutně získala. Děsivě krásný film se skvělou a původní hudbou.

Jana Čížkovská, programmerka

Myslím, že Guillauma Gallienna nemají rádi jen lidé, kteří ho neznají. Jeho filmový autobiografický Guillaume je malý, oplácaný, má divné vlnité vlasy a skvělý smysl pro humor, deprese zahání vínem a nočním vyžíráním ledničky a k smrti se bojí koní. Já se sice nebojím koní, ale s nočními nálety na ledničku a dost divnými vlasy mám bohaté zkušenosti. I když to není jediný důvod, proč je Guillaume a chlapci, ke stolu! jeden z mých nejoblíbenějších filmů na letošních Mezipatrech. Ten úplně největší je, že jsem se u tohoto neodolatelně roztomilého filmu nadšeně bavila od začátku do konce.

Snímek Hlad jsem viděla poprvé, když mi bylo asi patnáct. Z ošoupaný VHSky z videopůjčovny, s dost nepodařeným dabingem. A dost intenzivně jsem si přála, aby ze mě někdy Catherine Deneuve vysála (nejen) krev, i kdyby to znamenalo skončit v dřevěný bedně na půdě. Hlad je film, na který nikdy nezapomenete. Je divný, v mnoha směrech absolutní trash, ale je taky neuvěřitelně sexy. A z Catherine Deneuve pro vás jednou pro vždy udělá královnu vašich (upírských) fantazií.

Jako dítě jsem měla ráda Toma a Jerryho. Vlastně asi jako každý dítě. Takže asi proto mě tolik nadchla Kreslená láska nerezaví. Udělat animovaný film o starých opelichaných Tomovi a Jerrym, kteří spolu prožili život plný sadistické lásky a teď žijí v barabizně na pobřeží, je prostě skvělý. Asi by mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že kreslený postavičky stárnou, protože pro mě prostě nestárnou. Ale kdyby jo, určitě bych chtěla vědět, jak vypadají a co dělají. Takže pokud se to taky chcete dozvědět, zajděte na krátký blok Labutí písne.

Jakub Turčan, programmer

Miluji The Knife a režisér filmu Něco se musí zlomit zjevně asi též. Tato městská romance mi připomíná své bezstarostné středoškolské léta, kde, s trochou nadsázky, „zažít“ bylo vždycky nad „přežít“.

Mezi frankofonní částí programu divák může najít i film Neznámý od jezera. Pro mě osobně je i reflexí cruisingu, tedy fenoménu, o kterém jsem si myslel, že již dávno neexistuje. Bylo pro mě překvapením, že i v době virtuálních seznamek a všemožných geolokalizujících aplikací ve své původní formě ještě pořád přežívá.

Mezi dokumenty jsou pro mě highlightem Putinovy „Děti 404“. Nejen cruising, ale homofobie taky neustále žije. V Rusku je dokonce právně podporovaná mocenským aparátem. Neskutečně děsivé. O to víc, když si člověk uvědomí, že stačí tak málo a hon na queer lidi se může stát legálním sportem. O to víc, když si uvědomím, že i v mém rodném Slovensku se lidskoprávní legislativa posouvá spíše k nerovnému a ponižujícímu zacházení.

jakub

Radek Hosenseidl, programmer

Přemýšlím, v jakém filmu se letos objevila nějaká ta scéna z mého života, nebo který film ve mně vyvolal pocit „to vím, jaký je!“ Líbila se mi Ta zvláštní láska, ale v tom nenacházím mnoho paralel ke svému vlastnímu bytí, neboť mi není přes sedmdesát a nežiji 39 let s partnerem v New Yorku. Můj loňský tip na doják se nicméně ukázal jako opodstatněný, proto zvu i tentokrát.

Co dalšího se snad nějak dotkne víceméně každého, je film Kluci a Guillaume, ke stolu! aneb taky „Vemte svoji mámu do kina a ukažte jí, zač je toho loket!“. Za všechno prostě můžou naši rodiče, hlavní hrdina Guillaume o tom ví svý (i když Lenka Filipová by se asi hádala, protože ta ví ještě líp, kdo za všechno může – mimochodem, teď mě napadá, že měla místo Céline zpívat v nějakým tom prehistorickým vydání Eurovize, věděli jste to? Kdo za to může?). U tohohle filmu se ukázalo, že na všechno se přijde časem a že v nás naši rodiče budou žít napořád.

Nutno však dodat, že Guillaumův kolega Xavier Dolan (snad ze snahy se takovému osudu vyhnout?) svou matku v roce 2009 raději zabil (Mezipatra měla autentickou reportáž) a letos to na něj asi dolehlo, když se vytasil s (tematickým) novým filmem Mami! Vlastně jsme tak zvažovali, jestli bychom letos namísto hlavních představitelů neměli zvát jejich matky… Také vaše máma říkala mámě vašeho nejlepšího kámoše podle jeho křestního jména? „Zavolám paní Matesový, že do toho kina půjdu s ní!“ Paní Guillaumová a paní Xavierová, půjdou kluci ven? Jako poslední tip hodím Nebeská stvoření. Tady to ovšem s postavou matky vypadá doopravdy bledě. A nemůže za to nikdo jiný než Kate Winslet. U tohoto filmu jsem byl velmi rád za to, jaké mám bezva rodiče. Paní Radkové posílám pusu!

radek

Tak co, vybrali jste si?

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s